Bůh nás bere neúnavně vážně...

Jsem děsně unavená,, fyzicky psychicky , ale tak nějak hezky unavená,coz je pro mě za poslední půlrok drsná kombinace a zkušenost. 

Čím dál víc se pořád přesvědčuji v tom jak Bůh bere člověka vážně... I když mu nedovolíme být nástrojem v jeho rukou... On naší svobodu respektuje. 

Pár let se modlila za sociální byt, prostě jsem měla starší rodiče, dům kdee jsme vyrostli se přepsal na bráchu. Určitě by mě nikdo nevyhodil na ulici, ale chtěla sem jit do svého, abych z nikomu že svých sourozencu z principu nezůstala viset "na krku. A řekla jsem kdysi dávno, te okkud dostanu být, tak chci, aby měl krásný výhled do Valaškých kopecků a hlavně sloužil nejen mě, ale i druhým lidem... Po 10 letech čekání mám už nějaký měsíc byt, krásný (výhled do přírody, to je na bytě asi ta nejlepší věc) a vnímám, že  byt slouží k druhým, protože když odejde návštěva, většinou převažují nevěřící přátelé, tak mi řekli, že se u mě cítili dobře atolikrát už se vedly vážné rozhovory na různá témata.   Takže  zpětně vnímám mam, že prostě Bůh bere člověka za slovo.

Šla jsem se večer přijít ven, prostě se mi nechtělo být sama se svýma bubnujicimi myšlenkami mezi čtyřmi stěnami. Zjistila jsem, že v kostele je adorace, původní plán byl ten, že tam prostě nepůjdu, nechtělo se mi. No, skončila jsem tam a všechno jsem to na oltář plna hrdla sypala, emoce a slzy  tekly proudem.. Říkala, že ten večer nechci být sama  se sebou, protože se to teď učím a bolí to.

 No, dopadlo to, tak, že jsem mi cestou volá moje maminka zda se můžu k ní na skok stavit, s ní jsem chvíli byla a řešila, co bylo třeba. Cestou od mamy jsem na tu líčí potkala svou bývalou kolegyni, která je na své dvě děti sama. A říká mi, že nechtěla být sama s dětmi mezi 4 stěnami, že nají všichni depku, tak šli ven... Pokecal jsme o svých trablech a každá šla jinou cestou domů.. Zvoní mi telefon. Bývalá spolužačka, ma manžela v práci, a její nejmenší dítko mělo akutní zdravotní problém, že e musí jet na povotovost a nemá kdo ji hlídat to nejstarší dítko. Tak jsem neváhala a šla. Naštěstí malý pacient je v rámci možností v pořádku. A tak zase vnímám, ze Buh, bere člověka zcela smrtelně vážně. On si nedělá z nás jen loutky, který a si zahrava a potahuje za niťě.. A přitom stačí jen tak málo .. Nechat se Bohem Otcem vést a být nástrojem  v Jeho rukou, protože on si umí člověka použít a bere ho smrtelně vážně :)