Můj milý deníčku...

Můj deníčku, 

 už je to skoro rok, co jsem naposledy psala... Ne že bych nechtěla nebo  neměla čas, spíše jsem čekala na tu pravou chvíli...A možná se mi i chtělo odejít  z různých důvodů ze signálů ale jsem lína kopírovat svůj blog. Podmínka, aby člověk mohl odejít je, že nesmí mít založený blog...Fakt děs...

Můj deníčku, ne nechci psát o koroně, i kdy ta hýbe světem a lidstvem, a někdy už nejsme schopní se bavit o ničem jinem nez o koroně... jednou jsem vybouchla, a fakt mé okolí ví, že se se mnu bavit o koroně není dobrý nápad....spíš je to oheň na střeše...Ne, nepodpírám, že to neexistuje...

Můj deníčku, je tolik věcí a události, které se za ten rok staly...Sotva jsem si vydechla z jednoho průšvihu , tak hned následoval další. A zase velmi hluboké dno a škrabaní se nahoru...Ono se tomu prej říká život, člověk   určitě  ví, že život není procházka růžovým sadem...A každý z nás vedeme boj mezi zemí a nebem. 

Když mi můj blízký člověk řekl, že potřebuji ulevit, ale nikdo neví jaksi jak, ulevit od toho abych zažila nějakou stabilitu, že se věci daří, že funguje moje okolí i moje práce, protože když se nastřádají blbé zážitky, z práce, ze vztahů,  a k tomu únava, tak to je krůček zhroucení se.. Nejdřív sem se tomu zasmála, prostě však něco už mám odžité a něco  kurňa v životě...zvládnu.

S odstupem času to začalo vrtat hlavou.... Zjistila jsem, že  ten člověk má pravdu. Ať chci nebo ne, tak mi řekl, že se moje různá zátěž se na sebe skládá... a moje psychosomatika to pomalu, ale jistě přestává dávat. Můj deníčku, možná jsem moc hysterická ženská  a nepomůže mi kopat kolem sebe. A navíc   jsou na tom lidé mnohem hůř než já.. 

Strašně moc si vážím lidí v mém okolí, kteří mají se mnou svatou trpělivost a pomáhájí mi aj když sem na zabití a doslova přes držku.

Můj deníčku, můj osude, můj.... dosadťe si co chcete... potřebuju si dopřát čas, jenže člověk neví jak.. Čas, kdy moje vědomí i psychosomatika bude vědět, že se nějaké věci budou chvíli  dařit, abych se   posilnila a znovu nalezla  tu maličkou  chatrnou důvěru v sebe,  v mé okolí, v Hospodina neboť..: " Kdo v něj doufá samého, / neopustíš žádného..."

 Krásný zbytek adventu!