Skládám písmena do mobilu a vychutnavávám si skleničku sveho oblíbeného vína. A chci se podělit o nevšední zážitek, není první a ani poslední.
Setkala sem se nedavno s jednou ženou, která chtěla vědět neco vic i mém handicapu. Kdyz sem dokončila svůj proslov, protože to obsahuje tolik věcí a souvislosti, ze by to bylo na román.. Když sem dopovídala, co mi je nebo není, tak mi ta žena přímo na plnou hubu řekl :" kdybych já měla mít postižené dítě, šla bych na potrat." Pár dní sem tuto větu dusila v sobě. NE, nesoudím tu ženu, má svobodu a může se rozhodovat jak uzná za své a následky si člověk svého rozhodnutí nese sám.
Nevím proč, ale přemýšlela jsem, co by bylo horší ci lepší :
vychovat a obětovat se pro postižené dítě a s pomocí s Boží a všech okolo to zvládnout a ustát. A nebo žít celý zbytek života s vědomím, že žena zabila ve svém lůně dítě.
V jeden večer jsem měla chuť se za tu zenu modlit a žehnat jí, tak jsem se šla jen tak a projit. Na takovou vydychavájicí modlitbu jsou nejlepší Valašské kopce. Nečekám, ze ta žena díky mé modlitbě změní svůj postoj k handicapovanym dětem a k potratům, ale Bůh zase obměkčil moje srdce.
Vím, co je to žít s handicapem, se zdravotním omezením, nekdy jsem naštvaná, unavená, ale zase si chci připomenout ze muj handicap je do jisté míry požehnání a skládám hold vsem maminkám, babičkám, tetám, tatínkům, dedečkum, strýcům, vychovatelkám, zdravotnímu personálu atd... kteří jakkoliv pečují o handicapovane děti a chci jim do nelehké služby vyprosit Boží požehnání..
Modlitba požehnání, svolávání dobra,
je mocnou zbraní proti nenávisti.
Citát z knihy: Tumino S.
Možná ta paní sama nevěděla, co mluví... Je celkem snadné to jen tak říct, když člověk v té situaci nebyl. Ale kdoví, jestli by měla tak jednoznačný názor v momentě, kdy už xx týdnů nosila své dítě pod srdcem, už cítí jeho pohyby, velmi se na ně s manželem těší, a najednou se zjistí, že vše není v pořádku, ale diagnóza je nejasná a dítě může být těžce postižené nebo téměř zdravé... Nevím, jestli by i potom tak jednoznačně a rychle dokázala říct “potrat”...
U nás to bylo tak, že u mě to nikdo do poslední chvíle netušil, kohopak by napadlo více sledovat vývoj očí, když v naší rodině nikdo takový přede mnou nebyl, že? A pak o 13 let později přišla ségra, u které se vědělo, že bude nějaká oční vada, nakonec se zjistilo, že je to úplná slepota stejně jako u mě. Jsem ráda, že jsem se mohla narodit.
Lidi si myslím moc neuvědomují, co mluví. Taťka mi nedávno vykládal příhodu, kterou zažil s chlapama (mají takové "spolčo" v dědině a podnikají různé akce). Jeden prý se při jakési debatě hrozně rozohňoval, že nechápe, jak může mít někdo 4 děcka, že je to nezopovědnost atd.. A taťka na něj "Takže chceš říct, že já jsem nezodpovědný, když mám 4 děcka?" No a to on se hned zarazil, a pak se zaraženě omlouval, že to samozřejmě ne, že tak to nemyslel.
Chci tím říct, že někdy v takových chvílích stačí tyhle obecné výroky vztáhnout na konkrétní situaci, na konkrétní jim známé lidi, a už to pro ně najednou není tak jednoduché, tak černobílé.
Holky, držte se, je fajn, že jste na světě!!!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.