Bez názvu..

Skládám písmena do mobilu a vychutnavávám si skleničku sveho oblíbeného vína. A chci se podělit o nevšední zážitek, není první a ani poslední. 

Setkala sem se nedavno s jednou ženou, která chtěla vědět neco vic i mém handicapu. Kdyz sem dokončila svůj proslov, protože to obsahuje tolik věcí a souvislosti, ze by to bylo na román.. Když  sem dopovídala, co mi je nebo není, tak mi ta žena přímo na plnou hubu řekl :" kdybych já  měla mít postižené  dítě, šla bych na potrat."  Pár dní sem tuto větu dusila v sobě. NE, nesoudím tu ženu, má svobodu a může se rozhodovat jak uzná za své a následky si člověk svého rozhodnutí nese sám. 

Nevím proč, ale přemýšlela jsem, co by bylo horší ci lepší :

vychovat a obětovat se pro postižené dítě a s pomocí s Boží a všech okolo to zvládnout a ustát. A nebo žít celý zbytek života s vědomím, že žena zabila ve svém lůně dítě. 

V jeden večer jsem měla chuť se za tu zenu modlit a žehnat jí, tak jsem se šla jen tak a projit. Na takovou vydychavájicí modlitbu jsou nejlepší Valašské kopce. Nečekám, ze ta žena díky mé modlitbě změní svůj postoj k handicapovanym dětem a k potratům, ale Bůh zase obměkčil moje srdce. 

Vím, co je to žít s handicapem, se zdravotním omezením,  nekdy jsem naštvaná, unavená, ale zase si chci připomenout ze muj handicap je do jisté míry  požehnání  a skládám hold vsem maminkám, babičkám, tetám, tatínkům, dedečkum, strýcům, vychovatelkám, zdravotnímu personálu atd... kteří jakkoliv pečují o handicapovane děti a chci jim do nelehké služby vyprosit Boží požehnání.. 

Modlitba požehnání, svolávání dobra,
je mocnou zbraní proti nenávisti.
Citát z knihy: Tumino S.