V minulém článku jsem popsala, jaký handicap mám
https://lenous.signaly.cz/1810/kralova-rec
Teď bych se ráda dostala k pokračování.
V dětství si nepamatuju nějaký zásadní zlom, když jsem si začala uvědomovat, že jsem jiná než ostatní. Možná za to vděčím své rodině a sourozencům, kteří se se mnou nemazlili, neměla jsem žádné úlevy nebo privilegia, jestli budu dělat to, tohle nebo tamto, přece zdravé ruce a nohy mám. Nemluvili za mě, nechali mě, ať se rukama a nohama domluvím s druhými lidmi sama, i když to nebylo a není jednoduché. Myslím si a věřím tomu, že i díky takovému přístupu si umím spoustu věcí vykomunikovat sama, i když k tomu potřebuju občas tužku a papír, nebo mobil..
Zlom přišel nějak v pubertě, kdy jsem obviňovala za můj handicap všechny moje blízké a především Boha, že mi zpackal život... Teď když to píšu, se usmívám, ale tímto si musel člověk asi projít a spoustu věcí si osvojit. Jednou za mnou přišla jedna dívčina z farnosti, a pozvala mě na různé nejen farní akce, a tím odstartovala běh na dlouhou trať.. Díky její trpělivosti a přijetí jsem s ní mohla vyjádřit, co a jak cítím,a ona mi rozuměla, věřila mi. Díky ní jsem mohla poznat i mládežnické spolčo, které za totality založil o.Rucki a mnohé generace spolčem prošli a z mnozí se stali kněžími, vdaly se, oženili. To, spolčo mi dalo v dospívání pocit bezpečí a byla jsem přijata, což bylo pro mě rozhodující, abych nepropadala zoufalství, depresím, že můj život nemá smysl a pohrdala ním.
Aby nebylo vše tak ideální a růžové, dost mi daly zabrat školy a různá místa, kde spolužáci až na pár výjimek mi ukázali svou sílu, díky nim můžu říct, že vím, co je šikana..Díky tomu snesu toho dost a jsem oddolnější. Chodila jsem do škol a z nich domů s brekem...Teď lituji všechny děti, které si šikanu nechají líbit a prožívají to. A co se týče zaměstnání, vím, ze mé ruce mě uživí a mluvením a hlavou se nikdy živit nebudu. Vystřídala jsem spousty zaměstnání, kde jsem někde vydržela déle a někdy krátce, protože, ne vždy jakékoliv vedení a kolektiv můj handicap přijal. Nikdy mě pro porušení povinností nevyhodili, ale vždy sem odešla na vlastní žádost, i když jsem neveděla co a jak bude. Ono nějak vždycky bylo je a bude. Teď sem v práci trochu spokojená, ale vím, ze se to může kdykoliv změnit... Je to všechno o lidech, se kterými se potkávám. Kdo chce, tak mi rozumí a domluvíme se. Kdo nechce nebo to z různých důvodů nejde, tak mi nerozumí, ale to už je problem toho člověka, ne můj .
Nevím, kdy a kde už to bylo, ale vím, že jsem řekla, že když už mám žít s handicapem, tak ať mi dá Bůh silu to zvládnout, a nebo kašlu na život a ukončím to... S mnohými přáteli jsem chodila po hřbitově - nejlepší místo :-) kteří do mě hustili a mluvili se mnou o sebepřijetí sebe samé a to, že se se mnou baví není jen o soucitu, ale o tom, že chtějí. Pocit sebepřijetí, nepřišel hned, ale přichází postupně. Jindy víc a jindy míň. Nemám potřebu se litovat, ale ani předceňovat své síly, tisková mluvčí nikdy ze mě nebude.
Už to beru jako automatiku, že musím denně prát, sušit a žehlit své kapesníky, a to, že mi občas mi nikdo nerozumí, tak hold život jde dál. Kdybych sebevíc chtěla, a ať se mi to nebo nelíbí, tak to od sebe neoddělím, je to součást mého života.. A když se mě někdo zeptá zda bych chtěla být zdravá, tak říkám, že by to bylo sice fajn, ale už by to nebyla já, protože žití s handicapem mi dává tolik životních zkušeností, s lidmi kolem mě, se posudkovými lékaři - OSSZ, s různými lékaři, kteří léčí, nebo se aspoň snaží léčit moje alergie a imunitu. Do teďka je mi líto, že můj ORL doktor, nemůže být můj obvoďák, protože mi přišel na xxx věcí :-) Toto zdravý člověk nezažije za celý život.
Malé doplnění: Mnoho zdravých lidi má o lidech s handicapem předsudky, že se nedokáži radovat ze života a jsou zatrpklí chudáci. Ale opak je pravdou.. Já sama mám ráda adrenalin, auta zejména, když můžu řídit a nechat se unášet svobodou a krajinami, jsem všemi deseti pro jakékoliv dobrodružství, houpací křesla a kávu a zmrzlinu, cesty vlakem a dlouhé noční rozhovory
Každé ráno mám dvě možnosti a záleží jen na mně jak se rozhodnu..
Buď se seberu a svým životem pohrdnu a budu věřit, že můj život nemá smysl. Půjdu a oběsím se na prvním stromě, který uvidím.. Neříkám, že bych to nikdy neudělala, nikdy neříkej nikdy... A možná i částečně chápu sebevrahy, kteří neví co se svým životem a rozhodnou se zkratovým jednáním ukončit svůj život a nevidí smysl života.
A nebo každé ráno posbíram své síly a den, co den se učím žít podle nejlepšího vědomí a svědomí a se svým handicapem...
Leni, jsi statečná bojovnice!
Leni dobrej fór :D:
Nemám potřebu se litovat, ale ani předceňovat své síly, tisková mluvčí nikdy ze mě nebude.
@Ferenc: Františku, 😀 to je realita...
@tetaAni: kuš, Aničko... ty která mas doma Terezku a pečuješ o ni 24 hod.jste pro mě statečné bojovnice obe dvě dohromady...😇
@Leňouš No, sice taky bojujem jak se dá, ale máme výhodu v tom, že žijeme tak nějak ve skrytosti. Nemusíme řešit spoustu náročných situací, kterým jsou vystaveny děti, které jsou na tom líp než Terezka.
@Leňouš: Mě se líbí ten přístup. Humor souvisí s pokorou :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.